V minulé paraše jsme se dozvěděli o tom, že Josefovi bratři se změnili, nezáviděli už nejmladšímu bratrovi, tentokrát Benjamínovi, který tu byl podarován pětkrát více než ostatní. A změnu smýšlení si dovedli sami uvědomit, protože na ní pracovali. Josef je ale chtěl podrobit ještě další zkoušce. Spolu se zbožím, potravinami, jim nechal do žoku tajně přibalit svůj stříbrný pohár. A to právě do zavazadel nejmladšího z bratrů- Benjamína. Jak se zachovají? Pro bratry to byl šok. Nikdo by se ničeho takového nedopustil, ale fakta zkrátka mluvila jasně proti nim. Josef situaci ještě vyhrotil prohlášením, že právě pouze z Benjamína si hodlá udělat otroka, ostatní mohou v pokoji odejít ke svému otci.

Je to vrcholný bod celého propracovaného příběhu. Zdá se, že Josef, ten nevyzpytatelný egyptský velmož (v očích bratrů) má nějaké zvláštní, sadistické potěšení ze zoufalé situace příchozích. A celá ta bolestná, pokořující, mnohaletá sága konečně dosahuje svého vrcholu v dialogu mezi Judou a Josefem. Naše paraša začíná slovy: "Vajigaš"= „A přistoupil k němu Juda…“ (Berešit 44,18).

K lepšímu pochopení toho „přistoupení“ si vzpomeňme na purimový příběh knihy Ester. Jak by se mohl běžný smrtelník bez hrozby trestu smrti přiblížit k vladaři? I sama královna tam musela vyčkávat, jestli jí král milostivě pokyne a ona se bude smět přiblížit. A Juda se neptá a jen tak přistoupí? To nejspíš musel Josef dát pokyn svým strážím, jinak si nelze ani představit, že by Juda na takovou drzost okamžitě nedoplatil. Možná v tom hrála svoji roli Judova agrese nebo beznaděj Izraelců, každopádně na tom egyptském dvoře mohli působit spíš jako podezřelí špehové z cizí země, a ne jako ti, co by si mohli dovolit přistoupit k Josefovi, místokráli Egypta. Ale Juda vchází do Josefova domu a postaví se před něj tak blízko, že si hledí přímo do očí.

Naši rabíni říkají, že slovo "va-jigaš" může být chápáno stejně tak pokojně, mírově, jako i válečně, vojensky. Tak, jakoby Juda svými slovy a intonací naznačoval: jestli chceš, můžeme to jednoduše vyřešit a jestli ne, tak dojde k válce, při které utrpíš ztráty. Podobně vypjatý rozhovor, při kterém šlo o život, jsem zažil jedinkrát v životě. Když jsem byl na vojenském cvičení, narychlo nás vycvičili jako regulovčíky a pak nás navečer rozhodili po trase, kudy měla projet vojenská kolona. Já jsem skončil sám na nějakém vysokém mostě kdesi u Prahy. Po půlnoci se tam doprostřed mostu došoural člověk, který chtěl spáchat sebevraždu skokem z toho mostu, protože krátce předtím při autonehodě zabil člověka. Dal jsem se s ním do řeči a chtěl mu to v klidu vymluvit . Nedalo se to ale, opakoval se pořád dokolečka, jako rozbitá gramodeska. Po půl hodině už jsem byl tak zoufalý, že jsem se na něj rozkřikl: „Teď ještě můžeš něco z toho napravit, na věčnosti už vůbec nic! Tak skoč, skoč ty srabe!“ A poslední co bych si přál, by bylo, aby ten člověk opravdu skočil. Byl to takový poslední pokus, jak mu v tom zabránit. Díky Bohu, po tomhle pro mě netypicky agresivním výlevu, se ten člověk zarazil a přece jen začal uvažovat jiným způsobem a nakonec si to opravdu rozmyslel. Nikdy na ten výjev nezapomenu a jsem dodnes Pánu Bohu vděčný, že neskončil tragicky.

To Judovo „přistoupení“ k Josefovi bylo ve stejných emocích a naprosto nezištné. Vyjádřil tím svoji starost o dobro nejmladšího bratra, Benjamína. Možná taky myslel na slib, který dal otci, že za něj ručí, i za jeho bezpečný návrat. Ta vášeň, zaujetí i beznaděj vytvářely žár, se kterým Juda promlouval k vládci Egypta. A to je přivedlo blíž k sobě.

Juda tady prokazuje skutečný charakter. Josef i ostatní bratři v něm poznávají skutečnou osobnost - on je připraven vydat svůj život kvůli lásce a odpovědnosti, kterou pociťuje ke své rodině. To je naprosto jiný postoj, než jaký prezentoval dříve. A v určitém momentu už Josef nemůže hrát svoji hru dále a odhaluje bratřím svou identitu. Co způsobilo, že Josef ztratil svoji chladnokrevnost? Snad si vzpomněl na Jákoba, svého otce v pokročilém věku, kterého neviděl více než dvacet let. Nebo snad ta zmínka o Benjamínovi a jeho blízkosti s otcem. Ale možná, že se Josef odhalil proto, že byl svědkem něčeho, o čem si po zradě od svých bratrů myslel, že to ani neexistuje - byl svědkem lásky.

Tenhle příběh mě vždycky zasáhne znovu a znovu. Člověk se, díky Bohu, může změnit, nemusí setrvávat na místě. Neexistuje snadné, rychlé řešení, ale "tikun olam", náprava světa, která je naším cílem, začíná u každého z nás, u každého jednotlivce, trpělivým bojem se svým vlastním zlým sklonem. U Judy vidíme, že to možné je.

Pokojný šabat vám přeje Pavel Avraham Vrátný.

https://www.facebook.com/kehilaliberec