V naší úvaze se budeme zabývat sidrou "Vajigaš", v níž vrcholí vyprávění Tóry o Josefovi, které bylo obsahem týdenních oddílů předešlého měsíce. 
Celé vyprávění o Josefovi není vlastně ničím jiným než předobrazem toho, co národ Jisraele očekává: egyptský galut a exodus - jeciat Micrajim. 
Tedy toho, co se v našich osudech stále opakuje: nebezpečí záhuby a záchrana před ní. 
To, co se odehrává mezi Josefem a jeho bratry, je jen úvod k příběhu o vysvobození, který je hlavní náplní druhé knihy Tóry. 
Proto se příběh Josefa a jeho bratří nachází na samém konci Berešit, v tom je i jeho pravý smysl, jeho nadčasová hodnota a nezáleží na tom, jaké historické období odráží. 
Z tohoto zorného úhlu se musíme dívat i na zkoušku bratří. 
Jsou již hodni toho, aby jim Josef zjevil svou totožnost, jsou bratři připraveni k obnovení skutečného bratrského svazku? 
Odpověď na tuto otázku nalezneme právě v sidře Vajigaš, která začíná Jehudovou řečí před Josefem. 
Pronesl ji poté, co Josefův správce nalezl v zavazadle nejmladšího Jaakovova syna Benjamina Josefův pohár. 
Benjaminovi hrozí otroctví a Jaakovovi smrt ze zármutku nad osudem jeho dalšího milovaného syna. 
Jehuda volí poslední zoufalou možnost k záchraně Benjamina: osobní apel na nejmocnějšího muže Egypta po faraónovi. 
Jehudova řeč končí nabídkou, že on sám je připraven zaujmout Benjaminovo místo a stát se otrokem, "neboť jak bych mohl vystoupit k otci svému, když hoch není se mnou, nemohl bych hledět na neštěstí, jež potká mého otce" (44,34). 
Zkouška bratří je u konce, Josef se nemohl již déle zdržet a dává se poznat: 
"A Josef řekl bratřím svým: Já jsem Josef! Zda žije ještě otec můj? 
... Já jsem Josef, bratr váš, kterého jste prodali do Egypta" (45,3.4.)
Bratři se zděsili, báli se Josefovy pomsty, ten jim však říká: 
"A teď nermuťte se a nechť nepálí vás oči vaše, že jste mne sem prodali, neboť k zachování života mne poslal Bůh před vámi..., aby byl zachován život váš pro záchranu velikou" (45,5.7.) 
Josef zde vyslovil svou pevnou víru v Boží ochranu Abrahamových potomků, on sám je pouze Božím nástrojem a tím se podílí na dědictví a příslibu, které Hospodin dal jeho předkům Abrahamovi, Jicchakovi a Jaakovovi. 
Toto dědictví a jeho nositelé byli ohroženi, proto Hospodin zasahuje a mění pohromu ve spásu, nezachraňuje již jednotlivce, jako v případě Noema či Lota, ale odvrací záhubu od celého našeho národa. 
Vyprávění o Josefovi se dostává do svého závěru, posledního aktu dramatu, kterým je sestoupení našeho praotce Jaakova do Egypta. 
Dočasný pobyt v Egyptě začíná vizí v Beer Ševě (46,1-4), poslední v knize Berešit, ale jednou z nejvýznamnějších. 
Praotec Jaakov prožívá s tísní svůj odchod ze zaslíbené země, bojí se smrti v galutu. 
Vždyť jeho otci Jicchakovi Hospodin výslovně zakázal odejít do Egypta: "Když byl hlad v zemi... odebral se Jicchak k Abimeliechoví, králi Filištínských, do Geraru. Tu zjevil se mu Hospodin a pravil: Nejdi dolů do Egypta! Bydli v zemi, kterou ti oznámím" (Berešit 26,1-2). Jaakova trápí i pomyšlení na to, co oznámil Bůh Abrahamovi: "Věz, že tvoji potomci budou cizinci v zemi, která jim nepatří, budou jím sloužit a ti je budou utiskovat" (Berešit 15,13). Ze všech těchto důvodů Jaakov váhá pokračovat v další cestě do Egypta. A tu k němu přichází Hospodin a povzbuzuje ho slibem své účasti na egyptském galutu i na jeciat Micrajim: "Já jsem Hospodin, Bůh otce tvého, neboj se sestoupit do Egypta, neboť tam tě učiním velkým národem. Já sestoupím s tebou do Egypta a já tě vyvedu vzhůru..." (46,3.4.) 
Nadčasový smysl se skrývá nejen ve vyprávění o Josefovi, ale i v jeho samotném jménu. 
Jménem Josef je též v Tóře nazýván celý Jisrael: 
"Naslouchej, pastýři Jisraele, ty, jenž Josefa jak ovce vodíš" (Žalm 80,2). 
Raši k tomu poznamenal: 
"Celý Jisrael je nazýván jménem Josef, protože to byl Josef, který poskytoval Jisraeli obživu ve dnech hladu". 
Admor z Lubavič nám však ve svém výkladu zjevuje hlubší význam pojmenování Jisraele jménem Josef. 
Říká: "Toto vysvětlení v prostém smyslu slova je nedostatečné. 
Cožpak jen proto, že Josef poskytoval po určitou dobu obživu Jisraeli, je celý židovský národ nazýván jeho jménem?! 
V učení kabbaly a chasidismu se vykládá, že každý materiální jev má svůj počátek v duchovní sféře. 
Z toho, že Josef živil své bratry v době hladu, vyplývá, že to je právě on, který nám, potomkům Jisraelovým, poskytoval a poskytuje duchovní sílu v těžkých dobách, - dnech duchovního hladu. 
Josef byl v egyptském galutu podřízen nejprve mocí hříšného Putifara a později faraóna. 
Přesto jeho víra v Hospodina zůstala neotřesena. 
Tím symbolizuje Josef podstatu lidu Jisraele; také ten byl poslán do galutu, kde je podřízen vládě jinověrců. 
Nemůže se zcela odvrátit od okolního světa a plně se oddat Hospodinu. 
Sílu obstát v této těžké zkoušce čerpá lid Jisraelský od spravedlivého Josefa. 
To je vnitřní smysl toho, že Josef poskytoval svým bratřím obživu ve dnech hladu. 
Tak jako živil Josef svou rodinu v těžkých dobách materiálního hladu, tak je to on, který nám, svým potomkům dodával sílu, abychom obstáli v dobách duchovního hladu - v galutu, obtížích světa, pronásledováních, pogromech. 
A proto, když židé chtějí vyjádřit svou víru a oddanost, nazývají se jménem Josef. 
Neboť v zápase s obtížemi galutu obstojíme jen silou Josefa, která je v každém z nás."

/Převzato z www.olam.cz/