"Im Lavan garti" - "Bydlel jsem s Lavanem".  Jakov se připravuje na setkání s Esavem a snaží si připravit co nejvýhodnější výchozí pozici před očekávaným střetnutím.  Nechce, aby vypadal před Esavem jako chudák - za co se člověk považuje, za to ho lidé berou a vnímají ho tak.  Kromě toho, že posílá bratru dary a rozděluje svůj tábor na dva - jako přípravu k případnému boji, vzkazuje mu ústy poslů i prohlášení - "bydlel jsem s Lavanem".  Tato zdánlivě nevinná věta v sobě skrývá výstrahu. Slovo "garti" - bydlel jsem, má číselnou hodnotu 613.  Jinými slovy mu Jakov sděluje, že přestože bydlel pod vládou Lavana dlouhých 20 let, nijak to na něj nezapůsobilo, nezměnilo ho to a pořád dodržuje všech 613 micvot - příkazů, pravidel (to je celkový počet příkazů v židovství).  Své sebevědomé vystupování ještě posiluje tím, že říká - "vaechar" - opozdil jsem se.  Chce tím říci - "Nemysli si, že se tě bojím, a proto jsem tak dlouho nepřišel.  Opravdovým důvodem mého opoždění jsou podvody, kterých se proti mně Lavan dopustil (podstrčená Lea - 7 let práce navíc, stále se měnící odměna - dalších 6 let), než se mi podařilo dostat, co jsem chtěl".  Tato diplomaticky vedená řeč, která jakoby jen vyprávěla, co se Jakovovi za posledních 20 let stalo, je vlastně dobře směrovanou výhružkou.  Esav dobře rozumí skrytým narážkám, a zvlášť poté, co se ani jeho andělu nepodaří Jakova přemoci, "přehodnocuje" svůj přístup, a nakonec se při setkání s Jakovem chová vzorně a "bratrsky".  Proč anděl s Jakovem bojoval?  Proč ho poranil právě na kyčelním kloubu, a z jakého důvodu mu hebrejština dává název "ha-naše"?  A konečně, kvůli čemu nám Tora zakazuje z tohoto kloubu jíst?  Boj spolu svedli o právo a možnost Jakova a jeho rodiny, vstoupit do Země israelské a žít v ní.  Esav je zděšen tím, že se Jakov po dvaceti letech úspěšně vrací, a ne sám, ale s celou rozvětvenou rodinou.  Doufal, že Lavan mu v návratu zabrání, což se nepovedlo, díky Hospodinově intervenci.  A tak vysílá Esav svého "strážného anděla", aby se ho pokusil zastavit a zabránit mu ve vstupu do země.  Když se andělovi nedaří Jakova zcela fyzicky zlikvidovat, alespoň se ho snaží udržet v galutu.  Tím, že ho těžce poranil na kyčli, mu velmi ztížil jeho další postup, a Jakov musí zpomalit svou chůzi - jde "tempem dětí "(33,14).  Tento zpomalený postup se stává určitým symbolem a precedentem i pro následující pokolení.  Říká se "maase avot siman lebanim" - "činy otců jsou znamením pro syny".  To, že Jakov nemůže v plné síle vstoupit do země a rychle ji obsadit, se stává určitým "předurčeným osudem" i celému židovskému národu přicházejícímu po něm.  Do dnešních dnů je příchod židů do Israele komplikovaným a nesnadným počinem.  Dříve bylo vysvětlení nasnadě - jiné národy, mezi kterými židé žili, jim neumožnily vystěhovat se do Izraele.  A hle, kupodivu i dnes, kdy už neexistuje žádná vnější překážka na cestě do Izraele (kdykoliv se jakýkoli žid odkudkoliv může okamžitě sebrat a jít - a bude očekáván s otevřenou náručí), najednou překvapivě zjišťujeme, že se tam většinou židé moc "nehrnou", a jen velmi pomalu a obtížně se rozhodují o svém příchodu do Israele (a to většinou až po nějakém vnějším tlaku - ekonomickém, anebo bezpečnostním - viz Rusko, Argentina, Francie).  To vše jsou stále ještě dozvuky duchovního střetnutí s Esavem, kterému se podařilo výrazně zpomalit předání vlády do rukou Jakova a jeho rodiny.  Proto se také poraněný kyčelní kloub jmenuje "ha-naše", což lze odvodit ze stejného slova, jako - "našani Elokim" - "Hospodin mi dal zapomenout" (41,51).  Toto poranění vyvolává v našem národě zapomnění micvy - příkazu žít v Israeli.  Kromě vnějších důvodů, jsou to často i naše ideologicko-teologické vysvětlení (ještě nepřišel čas, musí se čekat na Mesiáše, který nás tam přivede), jindy je to obyčejná lenost a pohodlnost lidská.  Nyní už lépe chápeme souvislost mezi bojem Jakova, jeho poraněním, a zákazem jíst tuto šlachu kyčelního kloubu.  Máme zákaz jíst z tohoto vadného "kloubu zapomnění", který nás předurčuje k přebývání v galutu, což je zbožné přání Esava a jeho pokračovatelů, přičemž si "jecer ha-ra" - zlý pud ("pokušitel") vždy najde cestu, jak nám to "logicky" zdůvodnit.  U někoho je to "ještě ne" - musí něco nezbytného dokončit; pro jiného "a co tam" - jak se tam bude živit; pro třetího "a proč vůbec" - i zde v galutu se dá žít jako žid; pro čtvrtého "já se bojím" - je tam velké nebezpečí; pro pátého "tady jsem zvyklý" - dává přednost kultuře, ve které žije.  Pro všechny tyto a další důvody nám Tora napsala - "A proto nebudou jíst synové Israele šlachu "ha-naše"...až do dnešního dne..." Židovský národ nesmí zapomenout, kde je jeho místo, a kam musí směřovat jeho úsilí a naděje.  "Lo jikare šimcha od Jakov ki im Israel" - "Nebudeš se více jmenovat Jakov, ale (budeš) Israel".  Proč nyní Hospodin znovu přejmenovává Jakova na Israel?  Již dříve jsme si četli, že byl Jakov přejmenován, po boji, který svedl s Esavovým andělem.  Jelikož se mu podařilo v boji obstát, byl nazván Israel, tak jaká je nyní potřeba ho znovu pojmenovat?  Na jiných místech , v jiných příbězích stačilo, že se zjevil anděl a dal jméno (Jišmael), nebo změnil původní (Avram na Abraham).  Zde je náhle potřeba dalšího potvrzení z úst Hospodina.  K lepšímu pochopení nám pomůže, když budeme vědět význam těchto jmen. Jakov - úhybný, ten který jde na věci oklikou, kdežto Israel - B-ží kníže.  Jména jsou nesmírně důležitá v životě člověka.  Dalo by se říci, že mu určují, nebo přinejmenším ovlivňují jeho život.  Jak se někdo jmenuje, takový je.  Proto je v židovství velmi úzkostlivě vybíráno jméno nově narozenému dítěti, mnohdy se rodiče přicházejí poradit s rabínem, a to proto, že jméno bude spoluvytvářet jeho povahu (naproti tomu rodinné jméno nemá v židovství žádnou důležitost, a není vůbec podstatné).  Osvědčeným receptem je dát jména osvědčených osobností z historie židovství - Praotců, Pramatek, proroků, spravedlivých králů, známých cadiků apod. Jméno, respektive změna jména je i jedna z možností, jak se zbavit "špatného osudu" (což byl případ Abrahama a Sary), nebo jak si pomoci proti nemoci.  U těžce nemocných lidí se často přidává jméno, které symbolizuje touhu po uzdravení - např. Chajim - život, Rafael - B-h uzdravuje, což je jméno anděla, který se stará o nemocné, apod.  (V případě uzdravení pak musí člověk toto jméno používat, stalo se jeho skutečným novým jménem.)  To, že byl Jakov andělem přejmenován na Israel, mělo způsobit, že od té chvíle bude jeho osobnost Israel - kníže B-ží.  Pozdější příběh ve Šchemu nám však ukazuje, že Israel zůstal Jakovem - úhybným. Bojí se jít do konfliktu, vyhýbá se střetu se Šchemem, a navíc se i "zlobí" na své syny - Šimona a Leviho, že po oklamání Šchema a celého města všechny pobili.  Má obavy z případné pomsty ostatních kmenů a národů. Z toho vidíme, že stále zůstal Jakov ten, kdo se snaží nenápadně a oklikami dostat ke svému cíli.  Stejnou taktiku praktikoval zpočátku i s Esavem, a v době svého dvacetiletého pobytu u Lavana.  Hospodin ho nyní volá ze Šchemu do Bet-El, tam k němu promlouvá a důrazně mu opakuje, že jeho jméno již nebude Jakov, ale Israel - B-ží kníže, bojovník, který musí přistupovat ke všem svým nepřátelům přímo - "s otevřeným hledím", a nebát se jít do otevřených střetů.  Z pokračování vyplývá, že Jakov tuto výzvu přijal, a pochopil, že tak musí vychovávat i své syny. Když před svou smrtí žehná synům, říká Šimonu a Levimu - "Proklatý jejich hněv...rozdělím je v Jakovovi, rozptýlím je v Israeli", což se v běžném čtení dá chápat jako jejich kritika, a tak je to i vysvětlováno podle "pšatu" - jednoduchého výkladu.  V širším kontextu našeho příběhu však lze pochopit a vyložit verše zcela jiným způsobem. "Proklatý jejich hněv" - válka a bojování je proklatá, ale občas člověk nemá na výběr, musí se chopit zbraně a postavit se zlu, "rozdělím je v Jakovovi" - na "jakovovské" vlastnosti naroubuji "israelské" , "rozptýlím je v Israeli" - chci, aby se jejich přístup, že zlu se musí rázně odporovat, bránit se a trestat, rozptýlil mezi celý národ, mezi všechny kmeny.  Nejde však o "totální" změnu jména, jde jen o přidání jména Israel, což znamená vytvořit vhodnou proporci a rovnováhu mezi těmito dvěma silami.  Také Šimon a Levi, když bojovali se Šchemem, nešli do boje hlava, nehlava.  Nejprve si připravili půdu "úhybným manévrem" (věc obřízky a vzájemná dohoda), a teprve pak udeřili.  Pro boj se zlem je dovoleno používat "úhybné manévry", jít do otevřeného boje se silnějším "zlým" protivníkem není hrdinství, ale hloupost (nebo sebevražda).  Válčení totiž není smyslem, ideálem života, je to jen nezbytný prostředek, kterak se vypořádat se zlem. Je to "zlatá střední cesta", kdy B-h nechce totální poddajnost a odevzdanost se člověka všem škodlivým vlivům, a na druhou stranu se nepovažuje boj za ideál života.  Je to vlastně mnohem obecnější pravidlo, které se netýká jen válčení.  Ve všech našich činnostech a rozhodnutích musíme hledat tuto správnou proporci, vědět, kdy se poddat a přizpůsobit, a kdy stát pevně jako skála a jít do konfliktu.  Tato lekce přichází v přesně načasovanou chvíli, kdy se Jakov vrací zpět do země, která mu byla zaslíbena v požehnání jeho otce Jicchaka.  Přichází tedy "domů", kde musí být pánem, a nelze již pokračovat ve starém způsobu chování. Jakov to zpočátku nedokáže, byl vychován v galutu, je zvyklý se neustále "diplomaticky hrbit".  Proto vychází první impuls z jeho synů, kteří ještě nejsou zpracováni "galutnickou propagandou", neohroženě se staví zlu, a otec se to musí od nich postupně učit.  V proroku Malachi se říká - "Synové vrátí srdce otců (zpět k B-hu)" - což je principiálně to samé. (Jen si vzpomeňme na naši "sametovou revoluci", kde se mladí postavili zlu ve společnosti, a "otcové" se to od nich museli učit.)  Na konci naší paraši jsme svědky toho, jak Esav sebere celou svou rodinu a odchází ze země Kenaan, a ve verši je vysvětleno proč - "před svým bratrem". Zde je definitivní potvrzení toho, že země přechází do rukou Jakova a jeho rodiny, a že i Esav to pochopil a přijal.  Vidí, jak se nyní Jakov a jeho rodina chovají v Izraeli a chápe, že opravdovým pánem v zemi je od nynějška Jakov, je to jeho země a pro něj - Esava už zde není místo.
Šabat šalom
Rabín Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/